Toho se nenajíš ani nenažereš
Chtěl bych napsát román, k čemu je poezie, je jako dech, nemá žádný jiný význam, toho se nenajíš ani nenažereš. Navíc...jak to nabliješ, nemá to význam jiný než pro tebe. No a co žes to tak cítil...tvoje volný verše stojí za sračku.
Mám vymyšlené jméno toho románu -- bude se jmenovat Schizoid. Hlavní hrdina trefený schízou bude rozervaný vzpourou proti autoritám, které mu nenabízejí než trapné přežívání, oni ho nenabízejí, oni ho vnucují, oni a ony si jej přímo vynucují. Večery na fluanxolu, probdělé noci, neschopnost pracovat, řídit auto, založit vztah. Kvůli předsudkům, represi moci a objektivním potížím se ten život nedá nazvat životem.
Sociální oploštělost, samota...to jsou jediné partnerky a pak je tu ještě snad stejně postižený jezeďák ze stejné čtvrti, který už žije pouze vegetativně. Scházejí se s hlavním hrdinou každou druhou sobotu. Jezeďák Venca má auto a tak vezme Ludvíka vždy do jedné z okolních vesnic do hospody na pivo. Venca jako řidič dá dvě, hlavní hrdina zmákne čtyři. Nemá to žádný jiný význam než je konzumace piva, a i když je schizofrenikům zakázána, jakoby ty dva většinová společnost nutila nalézat vrchol v jednom ze svých stereotypů: v bezduchém pití piva. Situace je občas ozvláštněna skrze hefty štamgastů, občas se při cestě zpátky natrefí na policajta a Venca se musí vytáčet, aby nepřišel kvůli alkoholu za volantem o body. Jde o absurdní soboty, které dovolují v minimalistickém pojetí rozvinout zásady absurdního divadla. Beze vší umělosti je zde ukázána absurdita nového druhu -- není spojená s bytím a ani ne tak docela s absurditou moci. Je spojena s vyloučením ze společnosti, které neospravedlňují ani pochyby klíčových jedinců o sobě samých, ani nedokonalost systému jakéhokoli. Vyloučení je zde zbožštělá hodnota, která v kartách přebíjí všechny trumfy. Nespravedlnost je neomluvitelná i přes tuctovost těch, na kterých je páchána.
Kromě vzpoury proti systému léčby duševně postižených a kromě absurdity se románem táhne třetí rovina a tou je neschopnost tradičních rodinných hodnot jakkoli pomoci. Ludvík je svazován hyperprotektivitou svých rodičů, které si nemohl vybrat, a které již jiné nenalezne. Jde o třetí hřebík do rakve, na kterou dojde na konci románu. Hlavní hrdina se oběsí uprosřed léta na stromě uprostřed pole. Jeho sebevražda je demonstrací ultimativní svobody, záchrannou brzdou do záhuby se řítícího molochu, který není sto uvažovat o tom, že možná již za dvacet let to tu všechno změní směr.